CESTY S RUCHEM

Tak už konečně sněhová vánice dorazila i do kladenského okresu a my jsme mohli vyrazit na dlouho plánovanou akci na saňích. Nejhorší bylo vybrat vhodný den, bylo však nutné si s tím vybíráním pospíšit, neboť hrozilo roztání sněhu a akci jsme mohli prošvihnout . Nakonec se jako nejlepší možný termín ukázala sobota 27.ledna 20007, hned po pracovní době, která končí v 17:00hod. Úspěšně jsme se sešli před Tomášovým domem něco kolem tři čtvrtě na šest večer . Já (Jarda) se svými sáňkami z dětství, které mají menší závadu (prasklý popruh) , Pavel zvaný Vomáčka s vypůjčenými sáňkami, Tomáš oblečený jako do divadla, Michal se zapůjčenými plastovými boby a narychlo vyrobeným polštářkem pod zadek z pěnového igelitu a lepenky, a Honza s rukavičkami jako do tanečních. Po jedné fotce jsme z vesela a optimisticky vyrazili vstříc sněhovým radovánkám na „Smrťák“. Jen tak mezi řečí, Smrťák je prudký kopec v hustém lese Bažantnice se dvěma skokánky přes kořeny vzrostlých borovic, dlouhý zhruba padesát až šedesát metrů a na jeho konci se nachází potok, přes který vede poměrně úzká lávka na kterou se dá při troše umění a štěstí trefit.
Během cesty se nic zvláštního neudálo, až na můj a Honzův krkolomný pád se saněmi na jednom z menších kopečků. A Honzových ůsměvných pokusů o vystrašení některých našich členů a to sice tak , že vykukoval zpoza stromu a svítíc sám sobě do obličeje baterkou zahalen do kapuce (zkrátka cesta něco jako ve stylu hororu Záhada v Blairwitch).
Když jsme konečně dorazili k našemu kopci, utkvěl nám v očích padlý strom napříč našeho Smrťáku asi tak ve třech čtvrtinách svahu, který porazil orkán, jenž se nedávno přehnal přes naši krásnou zemi. To nás však neodradilo a začali jsme sjíždět Smrťák od padlého stromu. Po různých kombinacích posádek na saních a menší kolizi se stromem (já řídil , Jenda seděl za mnou) Honza vymyslel , že bychom mohli na jedněch sáňkách jet čtyři. První seděl Honza, druhý Michal, třetí Pavel, kterého něco tlačilo do zad (nikdo si nedokáže vysvětlit co to mohlo být) a za ním Tomáš. Já to vše s foťákem až do cíle dokumentoval. Postupně jsme se všichni prostřídali, a to jak v pořadí na saních, tak u fotoaparátu. Ovšem ten kdo seděl poslední měl tu smůlu, že buď už na prvním nebo docela jistě na druhém hupu už na stroji neseděl, ale válel se ve sněhu.
Na závěr proběhl závod, a to takový, že Já s Tomášem jsme měli jedny saně, Honza s Michalem druhé saně a Pavel boby , start byl od můstku přes potok , běželo se do kopce, kde jsme se museli dotknout borovice vedle poraženého stromu, která přežila vítr a sjet dolu na stroji, se kterým jsme soutěžili, s tím, že podkopávání, strkání a jiné bránění ve výhře je povoleno. Závod proběhl tak, že Pavel byl nahoře první, ale asi mu nebyla dost jasná pravidla a zůstal tam stát a koukal na to, jak jsem Michalovi s Honzou přidržel sáňky a tím jsem je s Tomem předběhli , dotkli se stromu, a dolu první dojeli a tím i zvítězili. Touto zajímavou akcí sáňkování skončilo a vydali jsme se k domovu.
Šli jsme okolo zamrzlého rybníka. Přes lávku, vedle které byl už léta spadlý strom se zasněženým a kluzkým hřbetem, pod kterým byl v docela hluboké proláklině potůček s několika špičatými větvemi. Honza hned když to uviděl se chtěl vsázet, kdo to přejde a už k němu běžel. Samozřejmě přešel na druhou stranu, v zápětí se k němu přidal i Tomáš a nakonec i Michal. My moudřejší, Já a Pavel jsme tento bláznivý a nebezpečný nápad raději sledovali z lávky, ze které jsme je vyfotografovali. Po tomto kaskadérském kousku jsme již v poklidu dorazili před Tomášův dům, rozešli se a rozjeli k domovům. Musím ještě podotknout, že moje sáňky utrpěli újmu, a to takovou, že prasklo dalších pět popruhů (doufám , že si na nich kamarádi z kroužku udělají brigádu a pomohou my je spravit, abychom je ještě užili na další sjezdy a výjezdy zasněžených kopců). Sáňkování bylo super, mám sice několik modřin. ale to nejsem jistě sám. Už se těším na další sáňkování na již opravených sáňkách:-)

Ruchu zdar Jarda